Dne 28.srpna 2018 jsem vyzkoušela poprvé psychedelickou látku a to 1P-LSD.
Původní plán byl houbičky. Proč jsem se rozhodla psychedelickou zkušenost podstoupit? Několik let mě denodenně pronásledovaly úzkosti, smutek, sociální fobie, sebevražedné myšlenky. Zkoušela jsem všelijaké pokusy, jak se těchto životních těžkostí zbavit, bohužel neúspěšně. Pak jsem si dala na jazyk půl papírku 1P-LSD a problém byl dlouhodobě vyřešen. Samozřejmě jsem si předem vše pečlivě nastudovala, abych se vyvarovala bad tripu. Se situací jsem obeznámila i mého přítele, který na mě celý trip dohlížel.
Bylo teplé letní dopoledne a já byla samozřejmě nervózní. Je to zvláštní jít do neznáma. Třásly se mi ruce a srdce mi rychle bušilo. Zapnula jsem si vtipná videa na YouTube, abych mou nervozitu zmírnila. Po cca 20 minutách jsem začínala cítit, že se něco děje, nebyla jsem však schopná identifikovat co. Pustila jsem si na YouTube nějaký mix chill hudby a koutky mi stouply nahoru. Usmívala jsem se jako sluníčko. Po chvíli mě trklo do očí, že obrázek u toho mixu hudby se hýbe. Trochu mě to rozhodilo, protože ještě před chvílí byl normální. Podívala jsem se na přítele a zeptala se ho: Je to video nebo obrázek?" , potvrdil mi, že jde opravdu o nehybný obrázek. Akorát ne pro mě :). Podívala jsem se na klávesnici a začala jsem se opravdu od srdce smát. Jedotlivé klávesy se zvětšovaly a zmenšovaly. Tahle blbost pro mě byla neskutečně zábavná, protože za normálního stavu se přece takto klávesnice nehýbe. Přejela jsem prsty po klávesnici a strnula jsem úžasem - úžasem, jak je lidský mozek ošemetný. Osahávala jsem jednotlivé klávesy a jejich velikost odpovídala i hmatově. Např. v jednu chvíli bylo vizuálně C větší než M. Přejela jsem prsty po C a odpovídalo i hmatově větší než M. To byl první z neskutečných zážitků hned na začátku tripu. Po té jsem se podívala na náš dřevěný stůl, na kterém se začal objevovat červeno-zelený vzorec. "WOW" vydechla jsem a chvíli si ho prohlížela. Pak jsem dostala hlad, protože jsem ještě nic nejedla. Šla jsem si namazat chleba s máslem a se šunkou. Jeden krajíc. A jedla jsem ho asi hodinu. Proč? Protože dýchal! Tekly mi slzy smíchy a neustále jsem opakovala: Jak mam sežrat něco, co dejchá?", bylo to vážně vtipný :).
Po dlouhém boji, kdy jsem jedla dýchající chleba, jsem si sedla na zem a prohlížela si všelijaké vzory na naší dřevěné podlaze. Netuším, jak dlouho jsem tam takto seděla, ale po nějaké době jsem si uvědomila, jak to musí vypadat hloupě, když sedím na zemi a koukám do ní, když můj střízlivý přítel nic nevidí. Trochu mi to pokazilo náladu, a tak jsem mu řekla, že si zalezu k sobě (do ložnice, kde mám svůj počítač),a že kdyby se cokoliv dělo, přijdu, popř. ať se na mě jednou za čas přijde kouknout. Souhlasil s tím a já si začala naplno užívat účinky. Zavřela jsem se do ložnice, pustila opět nějaký playlist hudby a podívala se na své vlnící se ruce. Pak se můj zrak zaměřil na zeď, ve které se začaly objevovat květinové vzory a v jednu chvíli i strom života. Hned jsem začala zeď osahávat a opět mé halucinace odpovídaly i hmatově, což bylo neskutečně zajímavé. Fyzicky jsem se cítila dobře, velmi euforicky, čelisti jsem měla stažené, což mě nutilo žvýkat. Jinak bych řekla, že všechno bylo v normálu, až na značné vlnění se věcí a pseudohalucinace.
Při poslechu hudby jsem si začala uvědomovat, jak se moje nálada hodně mění právě podle melodie. Během tripu jsem kamarádovi posílala hlasovky přes messenger-nahrávala jsem mu moje myšlenkové pochody - a najednou mi tekly slzy. Brečela jsem, aniž bych věděla proč. Zamyslela jsem se nad tím a došlo mi,že hraje opravdu smutná písnička. Okamžitě jsem ji přepla a tím se hned přepla i moje nálada.
Na posteli se objevily 4 velké a velmi propracované mandaly. Otáčely se různě proti sobě. Hned jsem si je musela jít osahat. Hladila jsem je opravdu dlouho, byly nádherný. Stále jsem vše líčila mému kamarádovi přes hlasovky. Ten se mě pak zeptal, jak vnímám sebe. Byla jsem natolik zaujatá vším okolo, že jsem na sebe-dalo by se říci-zapoměla. Byly to zhruba už 3-4 hodiny, co jsem byla na tripu. Podívala jsem se na své ruce a na své nohy. Věděla jsem, že to je mé tělo, ale necítila jsem, žádnou spojitost. Porozhlédla jsem se kolem sebe a nevnímala jsem žádnou oddělenost od věcí, ba naopak, naprosté spojení. Samu sebe jsem tedy charakterizovala jako, cituji: Není žádné já, jsem součást prostoru,co je akorát skrze tohle tělo schopná s tebou mluvit. Vidím své tělo, vím že je moje, ale co to tělo vlastně je? Kus nějakýho masa a kůže, proč tomu přikládám takovou důležitost?". Tento stav přetrvával cca další 4 hodiny.
Stále jsem se přemisťovala. Chvíli jsem seděla na židli u počítače a při poslechu hudby jsem zároveň sledovala videa z vesmíru. Pak jsem sledovala mého kocoura, který ležel na posteli. Nad postelí máme střešní okno, z kterého na něj svítily paprsky. Házely duhové barvy v nichž se objevovala další malá mandala. Duhové světlo dopadalo na mého kocoura, který se zrovna jazíčkem myl-to bylo skutečně nádherné, chtěla jsem si to natočit a postnout na sociální sítě. Zároveň jsem věděla,že to je nemožné, což mi bylo trochu líto. :)
Pak jsem zas seděla na zemi a zkoumala podlahu plnou zvláštních vzorů, pak jsem zkoumala skřín s barevnými čárami v ní (opět pouhá pseudohalucinace), pak znovu zeď s květinami a pak zas postel s mandalami. Věděla jsem, že jsou to vše jen halucinace , až na jeden okamžik. V prostěradle zblízka jsem viděla vzor s růžemi a opravdu jsem si nebyla jistá, zda tam ty růže jsou i normálně nebo ne. Poslala jsem tedy fotku kamarádovi, aby mi řekl, zda je prostěradlo hladké nebo se vzorem růží. To byl jediný okamžik, kdy jsem nebyla schopná rozeznat realitu od halucinace. Prostěradlo bylo hladké bez vzoru. Můj mozek mě dokonale ošálil. Po cca 8 hodinách jsem cítila, jak klesám (vracím se zpět do normálu). Pseudohalucinace pomalu bledly a já začínala pomaličku cítit opět souznění s mým tělem a oddělenost od ostatních věcí. Po 12h. jsem viděla už jen opravdu slabě poslední mandalu na naší posteli. Bylo mi líto, že trip končí. Zároveň už jsem byla unavená. Šla jsem si tedy lehnout. Zavřela jsem oči a jízda stále pokračovala. Pod zavřenými víčky jsem viděla pohybující se vzorec, nevím jak ho popsat, ale byl podobný hvězdě. To mi zněmožňovalo usnout. Stále jsem se převalovala a otevírala oči. Moje nálada prudce klesala dolů. Dále jsem viděla kamení letící prostorem přímo proti mě. Nic příjemného, ale proti tomu, co ještě přišlo, pohádka. V dalším momentě jsem zavřela oči a byla konečně tma-ne však na dlouho. V momentě, kdy jsem si upřímně oddychla, na mě ze tmy ,,vybafla" Samara. Okamžitě jsem otevřela oči a říkala si: No skvělý, takže teď uvidím hororový postavy. " Znovu jsem zavřela oči a viděla jsem muže, kterému prolítla hlavou kulka, všude se rozcákla krev. Opět jsem otevřela oči a byla jsem už opravdu zoufalá. Po nějaké době se mi ale podařilo konečně usnout.
Když jsem se druhý den probudila, připadalo mi, že jsem se probudila snad po 20 letech, měla jsem pocit, že jsem mnoho let prospala. Ne však fyzicky, ale vědomostně. Velmi mě ovlivnil jeden ze zážitků na tripu, kdy jsem si prohlížela mé pseudohalucinace a říkala jsem si: Co je na tomto okamžiku vlastně tak krásný? Jsou to ty mandaly nebo květiny? Neee. Je to to, co je teď. A sice za pár hodin tyhle mandaly zmizí, ale ta postel, zdi a vše okolo tu zůstane. Přítomnost tady zůstane, tu mám vždy. Proč si jí jindy neužívám tolik jako teď? ". Tahle myšlenka se ve mě velmi silně zakořenila a já si začala užívat každé Teď :). Osahávala jsem všechny možné věci, užívala si barvu a vůni květin, vychutnávala jsem si každé sousto jídla a každý lok vody.
1P-LSD mi v mnoha věcech otevřelo oči a já si začala mnohem více vážit života.
Obrázek, který jsem během tripu nakreslila (vyjádření pocitů a emocí) .
2024 ©